Ráno jsme se jako zázrakem všichni sešli na meeting pointu – živí, bdělí a bez viditelných psychických následků ze včerejška. Vyrazili jsme směr Duxford, kde nás čekalo letecké muzeum plné letadel, vrtulníků a přehřátých mobilních telefonů (po 379. fotce Spitfiru). Zatímco někteří hltali historii letectví, jiní objevili dětské hřiště. Zřejmě šlo o interaktivní zónu pro budoucí inženýry… nebo prostě jen skluzavku. Odpoledne jsme se přesunuli do Cambridge. Učitelé tam chytili záchvat nostalgie a vzpomínali na své „univerzitní časy“, které prý byly „velmi podobné“ – až na ty staré kaple, Nobelovy ceny a geniální mozky. Městečko bylo o poznání klidnější než Londýn, takže jsme mohli dýchat, aniž bychom se báli, že nás někdo přejede na koloběžce. Propluli jsme se po řece Cam na lodičkách – kapitán měl irský přízvuk, což znamená, že jeho výklad byl spíš jazykový escape room. Navštívili jsme trh, nakoupili zbytečnosti a pak nás z ničeho nic vcucla kaple, kde zpíval americký studentský sbor. Chvíli jsme se báli, že tam zůstaneme navždy, ale nakonec se nám povedlo uniknout bez újmy na duši i sluchu. Večer jsme opět nasedli do autobusu do neznáma – tedy na meeting point – a místní si nás zase odvezli „někam domů“. Dnes už se jich bojíme jen mírně. Zítra nás čeká Dover, moře a Antverpy. A taky další dávka čaje, už ne řízků (bohužel už došly) a nepochopených přízvuků.
