Po romantické noci strávené v láskyplném objetí autobusové sedačky a několika mezinárodních benzínkách (Německo, Belgie, Francie – kulturní trojboj), jsme se konečně nalodili v Calais. Trajekt byl velký, houpal dost – přesně tak, jak to máme rádi, když jsme nejedli nic jiného než řízky a chipsy. A pak – Londýn! Začali jsme hned zostra: Greenwich, nultý poledník (zklamání – žádná čára světla jako ve sci-fi), loď Cutty Sark (staré dřevo na suchu), plavba po Temži (ano, ta voda fakt smrdí). Míjeli jsme klasiky: Tower Bridge, HMS Belfast, Shard, Big Ben (který se teda jmenuje Elizabeth Tower, ale kdo by to řešil), London Eye a další instagramové povinnosti. Pak pěšky kolem Covid Memorial Wall (taková smutná pauza), Westminster Abbey (krásné, ale zavřené), Horse Guards – kde nás varovali, že koně koušou. Kdyby aspoň varovali i ostrahu, že děti lezou moc blízko… Trafalgar Square – admirál Nelson stále na svém místě, stále bez oka a pravé ruky, stále nad věcí. Piccadilly Circus nás nadchla – svítící reklamy, co dělají, že jsou umění. A konečně: Národní galerie. Slunečnice od Van Gogha, nějaký ten Monet, Caravaggio, Rembrandt – prostě klasika, co znáte z učebnic a magnetek. Závěr? Oxford Street a nákupní orgie. Pak asi hodina v metru (krásně bez signálu a bez kyslíku), meeting point, kde si nás místní rozebrali jako kufry v Duty Free a odvezli někam. Snad domů. Snad. Zítra pokračujeme – pokud přežijeme britskou snídani.
