Ráno jsme se probudili v Antverpách s vědomím, že dnes opouštíme pohodlí hotelových peřin a snídaně, kde si každý může dát tolik croissantů, kolik se mu vejde do kapes. Tedy ehm… talíře. Po rychlém balení, které v některých pokojích připomínalo spíš evakuační cvičení, jsme se nalodili do autobusu směr Amsterdam – město kol, kanálů, waflí a nechtěných životních otázek. Cestou dostali žáci brožurku s QR kódem, který jim otevřel interaktivní mapu města – aneb konečně něco, co se stahuje do mobilu legálně. Současně jim učitelé předali rolí průvodců a slavnostně oznámili, že dnes budou děti vzdělávat je. Reakce byla okamžitá: „Cože? My? Dneska? A tady?!“ Po několika marných pokusech najít na mapě aspoň „You are here“, to děti raději vzdaly a opět předaly velení zpět staré známé skupině navigátorů – učitelům a panu průvodci, kteří se zas s chutí pustili do své oblíbené disciplíny: „pojďme projít co nejvíc památek za co nejméně času“. A stálo to za to! Viděli jsme kanály, mosty, kola (fakt jich je tam víc než lidí), Damrak, Oude Kerk, Red Light District (ne, tam jsme se opravdu nezastavovali), sochu Rembrandta, květinový trh, dům Anny Frankové a jako bonus nekonečno turistů a pár neidentifikovatelných vůní. Rozchod na náměstí Dam byl jako vypustit hejno holubů mezi turisty. Následoval hon na suvenýry, tradiční hranolky s majonézou, u kterých se dá jedna malá porce jíst i ve čtyřech a samozřejmě wafle, které by zaručeně zvedly náladu i po osmi hodinách v autobuse. A pak už jen zpět do našeho druhého domova – autobusu. Plní dojmů, sladkostí, nových klíčenek a s nohama, které už jen tupě bolí, jsme se vydali zpět směr Havířov. A ano, teď už vážně chceme jen jedno – spát.
